„Rychle! Rychle! Dělejte, jak velím! Zabijte mi toho odpadlíka!“1)
— J. R. R. Tolkien
Singularidin paradox spočívá v tom, že když citujeme výrok fiktivní postavy, podle autorského zákona máme uvést autora daného výroku, což je autor publikace, nikoliv samotná postava. (Fiktivní postava autorem ve smyslu autorského zákona být nemůže.) Přitom:
Výrok fiktivní postavy (zejména jde-li o antagonistu) může být v zásadním rozporu s přesvědčením autora a spojování takového výroku s jeho jménem by v případě dezinterpretace mohlo poškodit autorovu dobrou pověst. (Nebo si opravdu myslíte, že J. R. R. Tolkien někdy schvaloval zabíjení odpadlíků?)
Jde-li o citaci překladu, autor konkrétní slova, která jsou citována podepsaná jeho jménem, nikdy nenapsal a ani je nemusel vidět. Konkrétně v tomto případě jde o překlad Stanislavy Pošustové pořízený desítky let po Tolkienově smrti. Dědicové autora sice pravděpodobně měli možnost text před vydáním zkontrolovat, ale když má váš zrozenec zkontrolovat více než tisícistránkový román v cizím jazyce, je to něco docela jiného, než kdybyste ho vlastní rukou napsali.
Jde-li o citaci tvůrčího překladu, do něhož překladatel v zájmu adaptace do cílové kultury zapojil zcela originální tvůrčí prvky, dostává se tím původní autor do role plagiátora, protože jsou pod jeho jménem uváděny věci, které vymyslel někdo jiný. (A zde je argument, že autor měl možnost je zkontrolovat, zcela nesmyslný. Studenti odevzdávající plagiáty jako své diplomové práce také měli možnost je zkontrolovat.)