Vítejte u druhého článku ze série Úvod do svobodné kultury. Protože s pojmem autor se v naší kultuře pojí velké množství konotací, definic a stereotypů, omezujících některé formy tvorby mediálního a multimediálního obsahu, domnívám se, že není vhodný pro označení tvůrčí role ve svobodné kultuře. Proto v tomto článku navrhuji nové termíny pro označení třech objektivních a třech subjektivních tvůrčích rolí ve vztahu ke konkrétnímu dílu.

Nejprve však krátce o pojmu autor v naší kultuře. Za autora je obecně považována osoba, která vytvoří (případně i s použitím různých prostředků a pomůcek) dílo (tedy zpravidla mediální či multimediální obsah nebo předvedení představení). Pojem autora je v mnoha ohledech velmi podobný křesťanské představě Boha jako stvořitele světa, a to i v ohledu přikázání „V jednoho Boha věřiti budeš.“ Je-li autorů víc, zažité stereotypy přestávají odpovídat realitě a lidé nadále „věří“ jen v jednoho, kterému připisují celé dílo. Dokonce i v případech, kdy jsou autory knihy např. bratři Strugačtí, splývají tyto dvě osoby čtenářům do představy jednoho autora, protože koneckonců stejně neví, kdo z nich „vytvořil“ kterou větu v dané knize a pro čtenáře nemá smysl je v tomto ohledu rozlišovat.

Protože lidé mají silně zakořeněny tyto realitě neodpovídající představy o autorství, řada děl, jejichž způsob vzniku jim neodpovídá (např. články na Wikipedii nebo veřejná fóra), je často zpochybňována nebo neuznávána jako díla. Analýzou takových případů jsem dospěl/a k následujícímu souboru šesti tvůrčích rolí (tvůrčí role je role vztažená k dílu, jejíž příslušníci se nějak podílí na dopadu díla ve společnosti a na koncového vnímatele). První tři jsou objektivní, zbylé tři subjektivní.

Ačkoliv názvy těchto rolí evokují představu jednoho člověka (zpravidla muže) v každé z nich, je to jen zkreslení jazykovým stereotypem, protože reálně může být v každé větší množství osob, firma, počítačový program a podobně. Při analýze rolí u jednotlivých děl tedy, prosím, mějte mysl otevřenou a nepodléhejte předsudkům.

Koho to původně napadlo?

Původcem myslím v této klasifikaci první osobu, která myšlenku sdělila jiné osobě tak, že to nakonec vedlo k jejímu zveřejnění v díle. Vezměme si např. název díla Isaaca Asimova „Já, robot“. Původcem slova „robot“ v tomto názvu je Josef Čapek. Kdysi se totiž stalo, že Karel Čapek psal divadelní hru o humanoidních strojích a nebíl se mu název „laboři“, kterým je nazýval. A jeho bratra Josefa Čapka bez sebemenší námahy napadlo, že by je Karel Čapek mohl nazvat „roboti“.¹⁾ A tak vznikla divadelní hra Karla Čapka R. U. R., slovo robot z jejího názvu se díky nesčetným „kopírovačům“ dostalo do světa, kde si ho všiml Isaac Asimov a napsal sbírku povídek o úplně jiných, byť podobných, robotech. Jedním z původců tohoto románu je ale Josef Čapek, protože bez něj by se v jeho názvu neobjevilo slovo „robot“. Jméno Josefa Čapka však v románu Já, robot nejspíš nenajdeme, a kdo tuto historickou souvislost nezná, mohl by snadno podlehnout domněnce, že i původcem slova robot je Isaac Asimov. Jen pro zajímavost – víte, kdo je původcem jména Superman?

Ačkoliv je prý záměrem autorského práva ocenit skutečné původce tvůrčích rozhodnutí, případy, kdy původce něčeho v díle přesně známe, jsou velmi vzácné. Známe např. hipogryfa z románu J. K. Rowling Harry Potter a vězeň z Azkabanu a trpaslíky jako Fili, Kili, Fundin a Thorin z knihy J. R. R. Tolkiena Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, ale málokdo z čtenářů Harryho Pottera ví, že původcem hipogryfa je pravděpodobně Vergilius²⁾ a že jména Fili, Kili, Fundin, Thorin a další vzal Tolkien ze starodávné norské básně Völuspá.

Tato fakta ilustrují, že autoři nejúspěšnějších světových literárních děl se neobejdou bez kopírování cizích nápadů a mnohdy nejsou původci toho, s čím v díle pracují. Jenže jejich čtenáři jim přesto denně tyto nápady nezaslouženě připisují, případně jim za ně dokonce platí!³⁾

Pro to, že je dovoleno kopírovat cizí nápady bez svolení jejich původce, však existuje poměrně jasný důvod – nápady, a to i dobré nápady, má totiž každý. Autor bestselleru jich nemá nějak podstatně víc než průměrný kadeřník. Když uspořádáte brainstorming s deseti zcela průměrnými lidmi, vygenerují za půl hodiny víc dobrých nápadů než jeden špičkový „kreativní“ pracovník. Mít dobrý nápad není umění ani věda a navyžaduje to zvláštní úsilí, spíše je to otázkou příležitosti, inteligence a štěstí. (Sdělit ten nápad pak vyžaduje navíc ještě odvahu a sebevědomí.) Proto není důvod za nápad platit nebo k němu nabývat exkluzivní práva.⁴⁾ Dalším důvodem je, že člověk, který dostal dobrý tvůrčí nápad, na rozdíl např. od vynálezce, obvykle není schopen ten nápad zpracovat v něco použitelného nebo nemá čas a zájem to udělat. Přesto si myslím, že si zaslouží určité uznání, pokud ten nápad sdělí lidem, kteří to dokážou a vystaví na něm něco, co si troufnou označit za svoje dílo. Na druhou stranu by ale rozhodně nebylo rozumné snažit se v díle vyjmenovat původce všeho, co v ní je, takže když v knize Já, robot není jméno Josefa Čapka uvedeno, je to dle mého názoru v pořádku.

Kdo to zformoval? Kdo se podílel na finální podobě jednotlivých částí?

Zatímco původci stačí mít štěstí na dobrý nápad, ale nemusí se ani trochu snažit, přispěvatel je ten, kdo při tvorbě činí velkou spoustu zodpovědných rozhodnutí jako třeba zda je postavě příběhu 15 let, nebo 17, zda na konci věty napsat tečku, nebo vykřičník nebo zda má být zmínka o vrahovi v první kapitole, nebo v patnácté. Na kvalitě a souladu těchto rozhodnutí závisí kvalita výsledného mediálního či multimediálního obsahu, takže je k nim třeba značné úsilí, talent, kompetence a spousta času.

Přispěvatelem je tedy spisovatel, programátor, grafik apod., který svou duševní prací dává „obsahu“ konkrétní použitelnou a prezentovatelnou formu. Právě přispěvatel je ze všech tvůrčích rolí nejblíže obvyklému pojetí pojmu autor, ale na rozdíl od autora je role přispěvatele primárně vztažena ke každému jednotlivému tvůrčímu rozhodnutí v daném obsahu a přispěvateli díla jsou pak všichni, kdo jsou přispěvateli nějakých tvůrčích rozhodnutí kdekoliv v díle.

Na této definici jsou nepříjemné dvě věci:

1. Většinu tvůrčích rozhodnutí v díle jeho tvůrce sám neučiní, ale převezme osvědčená řešení od druhých. (Např. zda ve slově sirup napsat i, nebo y.)
2. Neexistuje žádný formální postup, jak jednotlivá tvůrčí rozhodnutí v díle identifikovat. Proto při postupných úpravách díla dlouho přetvává nejistota, zda ještě má na výsledku úprav původní přispěvatel nějaký podíl, nebo už ne.

Vztah přispěvatele a jeho rozhodnutí s autorským právem by si zasloužil obsáhlejší pojednání, to je však nad rámec této série článků.

Kdo dílo vymezil? Kdo rozhodl, z čeho se toto konkrétní dílo bude skládat?

V naší kultuře je zvykem ztotožňovat dílo s jeho mediálním či multimediálním obsahem, a to (podle kontextu) buď s veškerým, nebo jen s tím originálním. Toto zjednodušení však dobře funguje jen u některých děl. Oproti tomu např. remixy, které nepřinášejí žádný nový obsah, nebo díla, která jsou záměrně neoriginální (např. kružnice v sešitě matematiky), mají hodnotu a význam, které nemůžeme přisoudit jejich samotnému obsahu a tvůrčím rozhodnutím jejich přispěvatelů, jejich hodnota vyplývá např. z kontextu vzniku, pečlivé adaptace pro konkrétní účel nebo ze skrytých významů, které bylo možno vyjádřit bez vytvoření nového obsahu. A právě proto, že s nimi nelze snadno obchodovat, klasická kultura tyto druhy děl utlačuje a diskredituje.

Protože ale svobodná kultura restrikce znovupoužívání mediálního a multimediálního obsahu v nových dílech jiných vedoucích zcela odstraňuje, je třeba na díla svobodné kultury nahlížet jinak, spíše jako na schránky na obsah než jako na obsah samotný. Původní pojem „autorství“ se tak rozpadá přinejmenším na „autorství schránky“ a „autorství obsahu ve schránce obsaženém“. A právě takovým „autorem schránky“ je v mém pojetí vedoucí díla. Vedoucí je osoba (případně instituce, výjimečně algoritmus), která činí následující rozhodnutí ohledně díla:

• Určuje, který obsah do díla patří a který ne.
• Určuje, kdy a zda vůbec je dílo hotovo.
• Vybírá pro dílo název či jiné podobné označení. (Nemusí ho ale nutně sám/a vymyslet.)

Vedoucí je něco jako režisér filmu nebo šéfredaktor časopisu. Je přímo odpovědná za konkrétní podobu konkrétního díla, stanovuje jeho hranice a závisí na jejím rozhodnutí, který mediální či multimediální obsah je daným dílem. Zatímco u filmu zastává roli vedoucí téměř výhradně režisér, u knihy tuto roli typicky sdílí spisovatel s redaktorem nakladatelství.

Mezi tvůrčími rozhodnutími přispěvatele a vedoucí je ještě jeden zásadní rozdíl – zatímco když převezmete do svého díla tvůrčí rozhodnutí jiného přispěvatele, zůstane přispěvatelem toho rozhodnutí on, když převezmete rozhodnutí jiné vedoucí, vedoucí výsledného díla jste stále pouze vy!

Ve svobodné kultuře je úloha vedoucí zvlášť důležitá, protože jeden autor běžně publikuje vedle sebe díla dokončená, určená pro finálního vnímatele, a nedokončená, určená pro další vývojáře. Proto je podstatné, aby právě vedoucí jasně odlišila např. nedodělanou či nepovedenou verzi povídky. Kdyby ji totiž čtenáři považovali za hotovou, mohla by poškodit pověst vedoucí. (Mohli by si myslet, že všechny povídky, které spravuje, jsou takové.)

Čí pověst utrpí, když nás dílo zklame?

Ručitel je poměrně zanedbáváná tvůrčí role. Je to někdo nebo něco, co dílu propůjčuje svoji pověst (dobrou i špatnou), a zaručuje tak vnímateli návratnost investice, kterou musí do díla věnovat. Obvykle také slouží k rozlišení děl žádaných a zajímavých od… no… těch ostatních. Pokud si pod slovem ručitel představíte muže, tak na to zapomeňte. Ručitelem bývá v praxi všechno možné – obchodní značka (Microsoft), jméno autora (J. K. Rowling), vyhledávací algoritmus (na YouTube či Facebooku), recenze na dílo či její autor, vaše známá nebo kamarád (pokud vám dílo doporučil), známý motiv na obálce apod. V krajním případě může být ručitelem i váš vlastní první dojem. Konkrétní člověk sám o sobě bývá ručitelem jen zřídka.

Aby byl vnímatel ochotný dílu dobrovolně věnovat pozornost (tzn. víc pozornosti než průměrnému reklamnímu banneru na webové stránce), potřebuje dílo ručitele. Pokud ho nemá, jeho vedoucí se nemůže divit, když se k němu pak potenciální vnímatelé chovají přezíravě jako k tomu reklamnímu banneru, přestože je napsané kvalitně a poutavě jako bestseller a nabízeno zdarma, případně pod velmi výhodnou licencí. Zatímco vedoucí díla se může stát takřka kdokoliv, jeho ručitelem se může stát pouze někdo nebo něco široce známého, tedy někdo/něco, co již má ve společnosti výraznou dobrou či špatnou pověst. A dobrou pověst si ručitel může uchovat jen tím, že bude doporučovat jen díla, se kterými budou jejich vnímatelé a uživatelé opravdu spokojeni. Většina vnímatelů chce číst téměř výhradně díla, která pro ně budou zajímavá a kvalitní, a zajistit to je právě úlohou ručitele.

Význam ručitele pro konkrétní dílo závisí na jeho druhu a dostupnosti. Nejméně potřebují ručitele online dostupné obrázky, protože ty vidoucí čtenář dokáže poměrně kvalitně ohodnotit i letmým pohledem a za přístup k nim nemusí platit. Naopak tlustý román v knihkupectví potřebuje ručitele velmi značně, protože aby ho čtenář dokázal správně posoudit, musel by nejprve strávit stovky, možná i tisíce hodin jeho čtením. Podobně důležitá je role ručitele i pro film.

Příčina, proč je ručitel na rozdíl třeba od distributora či reklamy⁵⁾, tvůrčí rolí, není příliš zřejmá. Jde o to, že ručitel svou pověstí vytváří na straně vnímatele očekávání a to pak zpětně ovlivňuje, jak bude vnímatel k dílu přistupovat a jak na vnímatele dílo zapůsobí.

Ve svobodné kultuře je ručitel stejně potřeba jako v kultuře klasické a postklasické. Na rozdíl od nich je ale většina publikovaných děl svobodné kultury publikována vydavateli s příliš špatnou pověstí na to, aby jako ručitelé dílu prospěli. Proto je rozšířeným zvykem u méně známých děl spoléhat na „ručení sdílením či použitím“ – jako ručitelé slouží další lidé, kteří dané dílo aktivně sdílejí, používají k vlastnímu účelu nebo na něj navazují. Např. tím, že na webovém fóru použiji jako avatara obrázek dostupný pod licencí CC BY-SA (i upravený), se k danému dílu nepřímo vyslovuji a stávám jeho ručitelem pro lidi, u kterých mám já dobrou či špatnou pověst.

Kdo dílo pasivně vnímá konformním způsobem?

Konzument je takový „poslušný“ vnímatel – od díla něco očekává, ale odpovědnost za splnění svého očekávání přikládá někomu jinému než sobě – dílu, jeho poskytovateli, autorovi apod. Konzument dílo vnímá předepsaným, navyklým a co nejstandardnějším způsobem, zpravidla pasivně. Pokud tento způsob vnímání díla nevede k požadovanému výsledku, konzument se nesnaží najít jiný způsob vnímání díla, ale ze selhání obviňuje někoho jiného než sebe. Typickým příkladem konzumenta je divák v kině – dílo (film) vnímá v určitý čas, na určitém místě, za určitého osvětlení, s určitou hlasitostí atd. a nic z toho sám neurčuje.

Jak je tedy možné, že i konzument vykonává ve vztahu k dílu tvůrčí roli, když vlastně dělá všechno proto, aby se tomu vyhnul? Jeho tvůrčí činnost je společností ignorována proto, že není záměrná, a také proto, že se převážně odehrává v jeho podvědomí. Při vnímání díla (např. sledování filmu) si totiž psychika každého konzumenta přetváří smyslové vjemy z díla na konkrétní prožitky a myšlenky, reaguje na ně emocemi a s použitím paměti si vytváří duševní reprezentaci vnímaného díla, která se liší podle osobnosti a charakteru konzumenta, takže jednoznačně jde o jedinečný a velmi tvůrčí proces. V praxi ale není zvykem o tomto tvůrčím procesu mluvit, protože společnost z něj nic nemá (konzument jej nikomu nesdělí) a společensky je mnohem prospěšnější, když si zásluhy za divákovy emoce a myšlenky přivlastní např. režisér, než aby byly po pravdě přičítány divákovu podvědomí.⁶⁾

Kdo dílo při vnímání aktivně používá ke svému vlastnímu účelu?

Druhým extrémním typem vnímatele je přizpůsobitel. Přizpůsobitel je iniciativní a dílo používá jako nástroj k dosažení svého cíle. Sám hledá a volí různé (někdy i originální) způsoby vnímání díla a přijímá spoluodpovědnost za jejich následky. (Když si například vypne zvuk u filmu, nestěžuje si, že tam není, protože ví, že je to jeho vina, ne režisérova.) Někdy dílo vyloženě dotváří dalšími tvůrčími rozhodnutími, srovnatelnými s přispěvatelovými, např. z něj odstraňuje vloženou reklamu. Přizpůsobitel obvykle potřebuje o dílu víc informací předem než konzument, takže pro něj mají větší význam věcné recenze, blogerská doporučení a zevrubné komentáře.

Ve skutečnosti je mezi konzumenty a přizpůsobiteli jen velmi nezřetelná hranice. I přizpůsobitel mívá od díla jasná očekávání a konzument zase může být ochotný využívat prostředky k přizpůsobení díla, jsou-li mu nabídnuty (např. pozastavit přehrávání, když jde na záchod). Klíčovým kritériem pro odlišení konzumenta od přizpůsobitele je to, komu připisuje hlavní zodpovědnost za splnění svých očekávání – konzument ji připisuje jiným, zatímco přizpůsobitel především sám sobě.

V druhém článku ze série Úvod do svobodné kultury jsem navrhl/a soubor šesti termínů, kterými navrhuji nahradit pojem autor při označování jednotlivých tvůrčích rolí ve vztahu k určitému dílu. První tři role (původce, přispěvatel, vedoucí) jsou objektivně spjaty s dílem, zatímco zbylé tři (ručitel, konzument, přizpůsobitel) jsou vztaženy spíše k vnímateli, a tedy je můžeme nazvat „subjektivní“.

V dalším dílu této série mám v plánu analyzovat motivace příslušníků objektivních tvůrčích rolí k jejich činnosti, význam finanční motivace a honoráře.

Tento článek se může v průběhu času měnit. Při jeho přebírání prosím vždy uveďte datum, kdy jste ho převzali. Pokud budete vycházet z více verzí, stačí nejnovější datum.