Ústřední rozcestník seriálu Ester Krejčí

O Singularis / Kontakt

Přepínač formy nebinárního vyjadřování:
/-forma („Měl/a jsem něco rád/a.“)
u-forma („Mělu jsem něco rádu.“)

Stránka naposledy aktualizována v červenci 2021.

Kontakt a internetová stopa

Pište mi, prosím, na e-mail:

singularis@volny.cz

Po domluvě jsem ochotnu navázat kontakt také prostřednictvím služeb Wire, Discord, Telegram, Skype, Zoom, sociální sítě Mastodon, kde mám profil, nebo pomocí krátkých textových zpráv. Kontaktovat mě můžete také prostřednictvím soukromých zpráv na serveru PSANCI.cz (které aktivně sleduji).

Působím na GitHubu (zejména projekt Linux: Kniha kouzel), na Psancíchna fóru Ubuntu.cz. Profil mám také na Wikipedii, na ABC Linuxuna Databázi knih, kde můžete rovněž najít moje vydané knihy.

Účet u Googlu a Facebooku nemám a nechci, také nepoužívám ostatní služby Facebooku (např. Instagram či Messenger).

Pokud hledáte kontakt na casa.de.locos, zkuste její profil na Psancích.cz. Hledáte-li kontakt na Amelii M., navštivte její stránky Victi Vicimus.

Charakter a názory

Videoklip k písni Briana Kenta I'll Find a Way mě inspiroval k tomu napsat svoje cha­rak­terové vlast­nosti, které považuji za nej­silnější, na tričko: opatrnost, skromnost, pře­mýš­livost, ohledu­plnost, to­le­ran­tnost, spo­leh­livost, zása­dovost, upřímnost.

Nejraději přemýšlím nad věcmi, které mi připadají důležité (např. pocity), komunikuji o nich s lidmi, kteří mi rozumí, procházím se, cestuji vlakem (jen neklimatizovaným!), nakupuji (zejména spotřební zboží) a sleduji svoje nej­ob­lí­be­nější seriály a filmy. Rádu se také věnuji literární tvorbě, čtu svoje oblíbené knihy nebo se věnuji veřejné hromadné dopravě. Ve sku­teč­nosti ale obvykle většinu času prosedím u počítače (jako většina pro­gra­má­toxí).

Témata, o která se zajímám, se často mění, ale patřívají k nim linux, literární tvorba a česká lin­gvi­sti­ka genderových a sexuálních identit. Spíše z praktických důvodů se také zabývám počítačovou gra­fi­kou, web­designem, typo­grafií, českou mluvnicí a pravopisem a okrajově marketingem.

Moje nejoblíbenější barvy jsou fialová, tyrkysováčerná.

Z přírody mám nejsilnější vztah ke kryptomerii japonské, hlemýždi zahradnímu, řekámlesům.

Jako svoje životní hesla bych označilu následující citáty:

Mám rádu porozumění (z obou stran), logiku, stromy a lesy (na pohled i na dotek); řeky a koleje (jen na pohled); veřejnou hromadnou dopravu, humanitní i přírodní vědy a vědění vůbec. Rádu dávám a přijímám dárky. (Ale jen ty, které mají důvod a se kterými souhlasím; takové jako např. reklamní letáky rozdávané na ulici naopak zásadně odmítám.)

Deptá mě lež, neupřímnost, komunikace v náznacích (protože náznakům či neexplicitním metaforám často nerozumím) a nejistota. Také mě deptá, když se někdo urazí.

Nemám také rádu genderovou či rasovou segregaci, přechylování substantiv k vyjádření genderu, neoprávněné násilí (zvlášť fyzické), osobní automobily či motocykly (s jednou výjimkou, kterou znají jen moji přátelé) a zapnuté klimatizace. Také nemám rádu moderní odhlučněné vlakové jednotky, kde nemám takový kontakt s okolním prostředím.

Snažím se vyhýbat pití alkoholu, cestování osobním automobilem, kouření a vulgárním slovům.

Život

Narodilu jsem se v roce 1986, roce jaderné havárie v Černobylu a premiéry filmu Momo. Vystudovalu jsem (částečně) základní školu na náměstí Míru v Brně, šestileté gymnázium a po maturitě Fakultu informačních technologií Vysokého učení technického v Brně.

V současnosti se živím jako programátox. Bydlím ve Šlapanicích a jsem vysoků 170 cm.

Můj vztah k EDDR

Eichlerská dopravně demokratická republika (EDDR) je fiktivní země, kterou jsem zřejmě objevilu, jak soudím podle toho, že o ní přede mnou ještě nikdo nepsal (alespoň ne pod tímto názvem). Po mnoho let mě trápila otázka, jak ostatním vysvětlit způsob, jakým jsem s ní v kontaktu a jak se dozvídám, co se v ní odehrálo, někdy i detaily soukromých životů, které ani tam nejsou veřejně známy. Za tu dobu jsem vymyslelu několik vysvětlení, ale nejupřímnější a nejpřesnější mi připadá, že jde o jakési „vzpomínky“. Je velmi naivní myslet si, že všechno, co si člověk pamatuje, se skutečně stalo a že všechno, co se člověku stalo, si on pamatuje. (Mimochodem, ještě mnohem naivnější je myslet si totéž o vodě.) Některé vzpomínky jsou fiktivní, podobně jako např. sny.

Poprvé jsem se s EDDR setkalu při psaní slohové práce na základní škole. Tehdy se mi vybavila nezřetelná představa nádraží ve Lžícově pod Černými horami. Bylo v záhybu na úpatí kopce, ale ještě nebylo elektrifikované a vzpomínalu jsem si, že v tom názvu se píše velké H, protože Černé Hory jsou nedaleké sídliště. Později jsem dalším „vzpomínáním“ zjistilu, že Černé hory nejsou sídliště, jen pohoří, a tedy se v názvu Lžícov pod Černými horami píše h malé. Moje vzpomínky bývají někdy nejasné a protiřečí si a vzpomínky fiktivní ještě podstatně víc než vzpomínky založené na reálné zkušenosti. Proto jsem se při jejich konkretizaci a domýšlení drželu všeho, co mám rádu, zejména logiky, odborných znalostí, víry a pochybností. Jen místy, kde všechny dostupné informační zdroje selhaly, jsem si něco málo svévolně vykonstruovalu (např. výklad o graffiti). Taková místa výsledného díla však považuji za nezbytné chyby a bylu bych rádu, kdybych se bez nich bylu mohlu obejít.

Zajímalo by mě, zda na EDDR mohou podobným způsobem „vzpomínat“ i ostatní. Na jedné straně mě láká názor, že EDDR existuje jako platónská idea, zatímco moje fiktivní vzpomínky jsou jen jejím zjednodušeným a zkresleným zpodobněním. (Jako stíny předmětů vržené ohněm v Podobenství o jeskyni.) To by znamenalo, že i ostatní mohou na určitou zkreslenou představu EDDR vzpomínat. Na druhou stranu ale nevěřím, že by taková idea existovala objektivně. Pravděpodobnější mi připadá, že by šlo o pouhou podobnost mezi vzpomínkami. Pak by na EDDR mohli vzpomínat jen lidé, kteří mají podobné vzpomínky jako já, což mi nezní moc příznivě, přestože jsem si jistů, že takoví lidé na světě jsou (nebo alespoň v budoucnu budou, doufám...).

Protože seriál Ester Krejčí byl značně motivován a inspirován seriálem Daria, svádí to k názoru, že prezident Antonín Bernard Cyril Doprava Eichler je příbuzný Glenna Eichlera, jednoho z hlavních tvůrců seriálu Daria, případně že jsem snad po Glennu Eichlerovi prezidenta Eichlera záměrně pojmenovalu. Celé jméno prezidenta Eichlera jsem ale znalu již mnohem dříve, než jsem dostalu příležitost soustavně zhlédnout Dariu a stát se jejím fanoušixem. Zřetelně si pamatuji, že na příjmení Eichler jsem původně přišlu tak, že jsem procházelu seznam 1 500 nejběžnějších českých příjmení v Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost a příjmení Eichler mě mezi ostatními upoutalo. (Nachází se tam mezi příjmeními Dytrich a Eliáš.) Brzy jsem pak dospělu k závěru, že jde o příjmení prezidenta země, ze které pochází většina mých fiktivních vzpomínek. Toto vysvětlení je mnohem blíže pravdě než souvislost s Glennem Eichlerem, přestože zní mnohem absurdněji. Pokud vám však na pravdě nezáleží, připadlo by mi zajímavé, kdyby byl prezident Eichler např. příbuzným Stanislava Eichlera, který byl právě v letech 2008 až 2012 hejtmanem od EDDR nedalekého Libereckého kraje. Ale do takových spekulací o žijících nefiktivních osobách se raději nebudu pouštět.

Jméno Singularis

Jméno Singularis pochází z latinského slova singularis, přídavného jména, které znamená ojedinělý či vzácný a má stejný tvar v nominativu mužského i ženského rodu (ve středním rodě zní „singulare“), ale je také inspirováno jménem asyrské královny Semiramis, známé le­gen­dár­ními visutými zahradami. Tento pseu­do­nym jsem si zvolilu, protože vyjadřuje, jak se již od studia na gymnáziu cítím ve společnosti. Většině lidí ojedinělost evokuje silné emoce. V dnešní době je zvykem ji adorovat, ale stejně výrazně je možno ji odsuzovat. Já ji však vnímám jen jako fakt, který mi byl dán okolím, tak jako jméno není ima­nen­tní vlast­ností osoby, ale pouze jejím určením ve společnosti.

Jméno Singularis lze číst latinsky (s dlouhým a) nebo po­češ­těně (s krátkým a), píše se však vždy s krátkým a. Já dávám přednost po­češ­těné výslovnosti. Skloňovat jej můžeme čtyřmi způsoby: V ženském rodě 1 – jako Artemidu, 2 – neskloňovat; v rodě mužském životném: 3 – jako Parida, 4 – jako Vangelise; nebo 5 – neskloňovat bez určení rodu.

 (ta)(ten)(tan)
 12345
1. pádSingularisSingularisSingularisSingularisSingularis
2. pádSingularidySingularisSingularidaSingulariseSingularis
3. pádSingulariděSingularisSingularidoviSingularisi/-oviSingularis
4. pádSingulariduSingularisSingularidaSingulariseSingularis
5. pádSingularis/-idoSingularisSingularideSingularisiSingularis
6. pádSingulariděSingularisSingularidoviSingularisi/-oviSingularis
7. pádSingularidouSingularisSingularidemSingularisemSingularis

Moje literární tvorba

Píšu především scénáře, prózu, úvahy, eseje, parodie nebo různé experimenty. Poezii většinou nerozumím, ale respektuji cítění těch, kdo jí rozumí. Moji tvorbu nejvíc ovlivnili J. R. R. TolkienAlan Alexander Milne, ale blízká je mi tvorba Johanny SinisaloVirginie Woolf. Výrazně mě také ovlivnili Jane Austen (především Rozum a cit) a Patrick Rothfuss (především Hudba ticha).

Moji tvorbu lze zhruba rozdělit do těchto okruhů:

  1. eichlerská tvorba – Příběhy (povídky, romány, scénáře) zasazené do Eichlerské dopravně demokratické republiky, podložené její kulturou směřující k bezgenderovosti nebo vysvětlující její historii.
  2. parodie, pocty a napodobeniny – Díla založená na dílech jiných autorů s cílem je parodovat, poctít či napodobit.
  3. pro pobavení – Originální díla nevážná či blbůstky, napsané pro pobavení čtenáře.
  4. myšlenky – Eseje, úvahy, myšlenky a náměty k zamyšlení.
  5. díla kvazisurrealistická – Hry s jazykem, kde záleží na slovech a jejich významu či pocitu, který vyvolávají, spíše než na logice či významu celého textu.
  6. experimenty – Díla netypická, abnormální, vytvořená s cílem zjistit něco o procesu jejich četby a vnímání spíše než něco sdělit.
  7. ostatní – Různá ostatní díla, která nezapadají do žádné z ostatních uvedených kategorií. Díla vyšší i nižší umělecké hodnoty.
  8. díla nepovedená – Díla nízké hodnoty, která nesplnila svůj záměr a nestojí za to je číst.