K psaní této série článků mě přivedla myšlenka, že začínající spisovatelé se v různých příručkách tvůrčího psaní učí poměrně zjednodušenou a (pro mě) nevyhovující představu o tom, jak vypadá a má vypadat kulturní produkce. Do takto získaných představ o společenské roli autora, honoráři a originalitě pak nezapadá takzvaná svobodná kultura, kterou tak takto vzdělaní lidé nechápou, případně se jí dokonce děsí. Touto sérií článků se pokusím nastínit svůj názor na úlohu svobodné kultury v kultuře naší civilizace vůbec a pomoci takovým lidem v pochopení její role a smyslu. Předem musím poznamenat, že vyjadřování myšlenek týkajících se svobodné kultury je pro mě velice náročné, protože jde o velmi abstraktní pojmy sjednoceně zahrnující tak vzdálené věci jako počítačové programy, videa a knihy a na druhé straně právnické termíny jako šíření, sdělování veřejnosti, odvozená díla či licence. Budu se ale text snažit napsat co nejsrozumitelněji, jak to zvládnu.

Svobodná kultura je jedním z nejnovějších odvětví kulturní produkce. V minulosti totiž existoval pro masové zveřejňování mediálního a multimediálního obsahu pouze jeden model, založený na spolupráci autora a nakladatele. Technologický rozvoj v posledních desetiletích, zejména rozšíření internetu, vznik DTP systémů a politická podpora pro tzv. user-generated content, ale zpřístupnil pokročilé technologie kulturní produkce a distribuce i střední třídě, která byla v tomto ohledu ještě donedávna závislá na tradiční lidové slovesnosti, případně malonákladovém samizdatu. To vedlo k rozštěpení kulturní produkce do tří ekonomicky a funkčně odlišných segmentů:

Klasická kultura funguje tak, že vydavatel (nakladatelství, produkční společnost, firma, korporace apod.) si různými způsoby „kupuje“ obsah od autorů nebo od ostatních vydavatelů a následně si za přístup k tomuto obsahu a jeho další používání nechává platit prostřednictvím různých obchodních modelů. Tento segment je pro většinu autorů velmi atraktivní, protože autor zde typicky dostává za svoje dílo zaplaceno, a to buď formou jednorázové platby, formou honoráře, nebo formou mzdy. Typickými společnostmi klasické kultury jsou Walt Disney, Microsoft či nakladatelství Mladá fronta. Vydavatel si zde pečlivě vybírá, který obsah od autorů koupí, a nezřídka si klade tvrdé požadavky, např. donutí autora k úpravám v díle nebo podobu díla přímo zadává (nejčastěji při vývoji software). Díky tomu pak může na takový obsah poskytnout nenahraditelné záruky kvality a profesionality.

Klasická kultura je funkčně závislá na originalitě obsahu (výjimkou je produkce počítačových programů, kde originalita kódu či nabízené funkce není nutná) a restrikcích jeho šíření a úprav. (V případě financování díla z umístění placené reklamy nejsou restrikce šíření tak podstatné.)

Postklasická kultura přibližně odpovídá pojmu web 2.0, ale přesahuje ho. Od klasické kultury se liší především tím, že vydavatel si předem nevybírá autory dodaný obsah a publikuje jim i obsah nekvalitní, nezajímavý a neoriginální. To je možné buď proto, že publikační proces je extrémně levný a je možno ho hradit ze zisku z malého procenta výdělečných děl (typickými vydavateli tohoto typu jsou např. YouTube či Facebook), nebo proto, že si vydavatel nechá publikační proces od autora v plné výši uhradit (to je typické pro zakázková nakladatelství a placenou inzerci). K výběru hodnotných děl dochází v postklasické kultuře až při prezentaci obsahu jednotlivým uživatelům. Tento výběr může být (a v online prostředí bývá) personalizovaný.

Peněžní odměňování autorů je v postklasické kultuře nejednotné. Zatímco u zakázkových nakladatelství je platba honoráře za prodané výtisky běžná, u placené inzerce naopak platí za počet výtisků zadavatel vydavateli, u webových služeb často neplatí nikdo nikomu.

Svobodná kultura je založena na vytváření velkého množství sdíleného obsahu, který není smluvně vázán na určitého vydavatele, ale může ho publikovat, šířit a používat k vlastním účelům kdokoliv. Svobodná kultura je závislá na odstranění restrikcí šíření a úprav odvozených děl, čehož se dosahuje pomocí tzv. veřejných licencí. Nejtypičtějším projektem svobodné kultury je Linux. Dobrým příkladem je i Wikipedie, ale u ní chybí vytváření odnoží (forks), které je jinak pro svobodnou kulturu typické. Jednotlivé projekty svobodné kultury mají svoje vydavatele, pravidla, odpovědnost a obchodní značku, ale jejich obsah na ně není vázán. Kdokoliv, kdo není spokojen se způsobem, jakým je daný projekt veden, může celý obsah vzít a založit na něm vlastní projekt. Původní a nový projekt si pak konkurují, čerpají ze svých inovací a někdy mohou koexistovat, jindy ten horší zanikne.

Peněžní odměňování autorů ve svobodné kultuře je komplikované a nedokonalé, velká část autorů za svoje díla nikdy nedostane zaplaceno (což lze ale o postklasické kultuře říci také), pro řadu autorů ale absenci finančního ohodnocení vynahradí jiné výhody, např. snížení nákladů na tvorbu díky čerpání z děl předchůdců, snížení nákladů na splnění různých smluvních podmínek, nižší náklady na distribuci a propagaci, práci dobrovolníků na open source projektech apod.

Základem úspěchu svobodné kultury je copyleft, tedy licenční podmínka, která dovoluje komukoliv na daný „kulturní obsah“ navazovat za podmínky, že poskytne stejnou svobodu k výsledkům své navazující práce. Tím je zaručeno, že autor, který bude ze společného bohatství svobodné kultury brát, bude do ní i něco dávat.

Existují dvě hlavní varianty copyleftu. Zatímco licence GNU General Public License, používaná zejména pro software, vyžaduje aplikaci stejné licence na celé dílo, ve kterém je obsah použit, licenční prvek SA (ShareAlike) licencí ze souboru Creative Commons vyžaduje zpřístupnění pouze částí odvozených od původního díla. Pokud tedy použiji upravený CC BY-SA obrázek v záhlaví článku, musím poskytnout příslušnou licenci k upravenému obrázku, ale už ne ke zbytku článku, protože ten, ačkoliv je s obrázkem spojený do jednoho díla, není od původního obrázku odvozený.

Do svobodné kultury bývají obvykle řazena i díla podléhající takzvaným permisivním licencím, které neobsahují podmínku copyleftu a umožňují autorům navazujícího obsahu uplatnit na něj vlastní (zpravidla restriktivnější) podmínky. Tento přístup má svoji logiku a umožňuje ještě širší spektrum použití než licence s copyleftem (např. remix s obsahem, jehož licence zakazuje komerční použití odvozených děl), ale neprospívá svobodné kultuře tolik, protože nevede k reciprocitě – autor navazujícího díla nemusí umožnit nakládání se zveřejněným odvozeným dílem ostatním, dokonce ani autorovi předlohy, ze které čerpal, což může některým autorům vadit.

Připadá mi, že jedním z myšlenkových základů současné podoby autorského práva je přesvědčení, že autor má za svoje dílo nést odpovědnost, a to odpovědnost kladnou (zásluhy) i zápornou (vinu). Odpovědnost ale může člověk rozumně nést jen za to, co má nějakým způsobem pod kontrolou, a proto je ve společnosti rozšířen názor, že s dílem žijícího autora by mělo být nakládáno jen s jeho souhlasem. To však často nefunguje ani v klasické kultuře. Např. filmová adaptace románu Milana Kundery „Nesnesitelná lehkost bytí“ autora předlohy naštvala natolik, že jakoukoliv další adaptaci svých děl zakázal. Autora předlohy zklamala také seriálová adaptace Zaklínače. Ale přece přesto, že s nimi autoři předloh nesouhlasí, tyto adaptace nejsou odsouzeníhodné. Nejsou to špatná díla, jen jsou to díla jiného autora pro jiné vnímatele. Člověk přece není špatný proto, že je jiný, a stejně ani dílo není špatné jen proto, že je jiné, než si ho někdo představoval. Souhlas autora zde má především orientační smysl – lidé, kteří by se na film podívali jen pro jméno autora knižní předlohy, tak nejspíš neučiní, protože mohou předpokládat, že když se nelíbil jemu, nebude se líbit ani jim.

Ve svobodné kultuře není úkolem ani zodpovědností autora rozhodnout, kdo a jak bude s jeho dílem nakládat. Proto také za pouhé nakládání, ke kterému se nevyjádří, nenese odpovědnost. Autor poskytuje k dílu licenci, která umožňuje neomezenému okruhu osob dělat s dílem nepředstavitelně široké spektrum věcí. S mnoha z nich nesouhlasí a mnoho dalších by ho v životě nenapadlo, možná je dokonce nechápe.¹⁾ Proto je velmi důležité rozlišovat právo něco s dílem udělat od souhlasu autora, a nepřipisovat autorovi odpovědnost za to, co s jeho dílem bylo uděláno bez jeho podpory, jen na základě široce formulované licence. Autor samozřejmě může proti použitím, se kterými nesouhlasí, protestovat a distancovat se od nich, ne však jim bránit, protože jinak by vztahy mezi autory předlohy a autory odvozených děl nebyly spravedlivé. Pozitivní však je, že autor má také možnost se k užitím díla, která se mu líbí, přihlásit a pobírat za ně zásluhy, i když je původně nijak nepodpořil. (Např. je uvést do svého portfolia či životopisu.)

Svobodná kultura tedy umožňuje novým autorům svobodně vytvářet odvozená díla, nést za ně odpovědnost a používat je k vlastním účelům a původním autorům svobodně se rozhodnout, zda se jim takové používání líbí a souhlasí s ním (a tedy z nich budou čerpat zásluhy), nebo se od něj distancují (a dané použití jim nebude kladeno za vinu).

Velmi rozšířenou polopravdou o svobodné kultuře je tvrzení, že její díla jsou nabízena zdarma. K rozšíření této polopravdy přispívá i skutečnost, že pro oba významy („svobodný“ a „zdarma“) se v angličtině používá stejné slovo „free“. Poskytování zdarma ale platí jen pro ta nejvýznamnější a nejrozšířenější díla (jako Wikipedie či Linux), ve skutečnosti se i ve svobodné kultuře všelijak platí, např. za dodání díla na fyzickém nosiči, za poskytnutí zvláštních podmínek či záruk, za model release, za úpravu díla na míru, za související informace (zvlášť právní), za předvedení díla (např. koncert), někdy dokonce i za prvotní přístup k dílu. Pro svobodnou kulturu je totiž klíčovým prvkem odstranění restrikcí užívání, úprav a šíření děl a eliminace jakýchkoliv výhradních práv; dostupnost zdarma není ve svobodné kultuře pravidlo, je jen vedlejším důsledkem toho, že se našli lidé, kteří byli ochotní takové dílo zdarma poskytovat. Pokud by si všichni (včetně vás) nechali za přístup k danému dílu platit, bylo by nutno za něj platit a nebylo by to nijak proti myšlenkám svobodné kultury.

Naopak díla, která jsou jen z rozhodnutí nositele autorských práv poskytována zdarma (např. různé freewarové programy nebo hudba na „free“ verzi Spotify), nemůžete upravit (např. z nich odstranit reklamy a přidat tam vlastní), u elektronických děl si často ani nesmíte uložit kopii, a když původní poskytovatel přestane dílo poskytovat, už nikdo k němu nebude mít přístup. Chtěli byste, aby se něco takového stalo třeba vaší nejoblíbenější písni? Ve svobodné kultuře autor může kdykoliv přestat dílo poskytovat, ale kdokoliv jiný ho v tom pak může nahradit.

Myšlenky svobodné kultury původně vycházejí z amerického hnutí svobodného software, které započalo v roce 1984 založením projektu GNU. Tento projekt se později stal inspirací pro řadu dalších projektů, děl a myšlenek, např. pro remix culture.

Vznik svobodné kultury ve Spojených státech byl obzvlášť silně motivován rostoucí disproporcí mezi rychlostí společenského vývoje a dobou trvání autorskoprávní ochrany. V minulosti totiž bylo v USA obvyklé, že díla, která již zastarávala, se stávala volnými díly a jiní autoři mohli jejich myšlenky aktualizovat, přizpůsobit nové době a na výsledcích své práce přiměřenou dobu vydělávat. To vedlo k výraznému rozvoji kulturní produkce a motivace umělců a „uměleckých podnikatelů“. Zatímco se ale společenský vývoj ke konci dvacátého století zrychloval, doba autorskoprávní ochrany se prodlužovala, její rozsah zvětšoval a uplatňování zpřísňovalo a negativní dopady autorského práva na kulturu začaly výrazně převažovat, až se z kultury stal „jen průmysl“. To se však týká především amerického prostředí. V Evropě se praxe autorského práva zatím vyvíjí trochu jinak, ale ne natolik, aby myšlenky svobodné kultury nebyly aktuální i zde.

V prvním článku ze série Úvod do svobodné kultury jsem se pokusil/a objasnit, co je dle mého názoru svobodná kultura, jak vznikla a jaké je její postavení v rámci současné společnosti a její kapitalistické kulturní produkce.

V dalším dílu této série mám v plánu vyjasnit svůj názor, že „autor“ není vhodný pojem pro označení tvůrčí role ve svobodné kultuře, a navrhnout alternativní pojmenování tvůrčích rolí.

• LESSIG, Lawrence. Free Culture. (Viz článek na Wikipedii.)
• FOGEL, Kurt. Tvorba open source softwaru. (Viz odkaz ke stažení na stránkách CZ.NIC.)
• MYŠKA, Matěj et al. Veřejné licence v České republice.
• JOHNS, Adrian. Pirátství – Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese. (Četl/a jsem jen kousek, ale připadá mi dobrá.)

Tento článek se může v průběhu času měnit. Při jeho přebírání prosím vždy uveďte datum, kdy jste ho převzali. Pokud budete vycházet z více verzí, stačí nejnovější datum.